Groundhoppík na Šumavě: pohádkové scenérie a spousta vtipných náhod

Nová sezóna odstartovala na všech ligových úrovních, a to bylo popudem pro Groundhoppíkovy choutky. Ten odstartoval letošní fotbalový kolotoč v prachatickém okresním přeboru. Přímo v šumavském lůně nachází se městečko Volary a obec Zbytiny, kam se Groundhoppík vydal na zahajovací kolo. Jeho putování se neobešlo bez několika zajímavých momentů a až kuriózních náhod.

Že je Šumava turisticky oblíbenou destinací je známo snad v celé republice, a já na to přišel záhy po tom, co jsem se rozhodl vydat se sem na fotbalové toulky. Řeknu Vám, že sehnat v rozjeté prázdninové sezóně ucházející ubytování za rozumnou cenu je celkem fuška. A přeci se povedlo! Sice ne úplně v místě konání, ale rekreační objekt blízko lipenské přehrady s cenou tři sta korun za noc byl nakonec slušnou výhrou.

Ještě před cestou do Volar jsem se musel ubytovat a vida spěšnou chůzí uspořený čas, rozhodl jsem se kol poledního, že si dám v přilehlé restauraci alespoň polévku. Jaké bylo ale moje překvapení, když mne těsně před odchodem na vlak do mé první letošní destinace přišla zkasírovat známá tvář - spolužačka z gymnázia, jež je zrovna v tomto rekreačním středisku na letní brigádě. Od maturity jsme se téměř neviděli a najednou se potkáme o sto padesát kilometrů jinde. Vtipné, že?

Kroutíc hlavou nad touto až úsměvnou situací jsem se vydal na vlak do již zmíněných Volar. Na nádraží jsem z rozhlasu zjistil, že tento má zpoždění skoro tři čtvrtě hodiny. Přípoj byl ztracen, ale do fotbalu naštěstí zbývalo dost času. Z mapy jsem zjistil, že vlak jede až k německým hranicím do Nového Údolí, odkud pak vyjížděla i souprava k mé destinaci.

Rychlá fotka, jedno Klostermannovo pivko na rozjezd v pohraniční krčmě a hurá na fotbal. Konečně! Na hřiště přijíždím čtvrt hodiny před výkopem, obhlížím areál pod vrcholkem hory Jedlová, a vydávám se na tribunu. Kolem areálu je zarostlý plac signalizující, že zde dříve býval tradiční ovál. Hrací plocha je mírně širší, což je plodnou půdou pro bryskní centry. Vystoupám po pár schůdcích na kryté sezení, kde jsou dvě řady divadelních laviček, podlaha tribuny je vyztužená dřevotřískou.

Při příchodu do stánku si mnu ruce. Ta nabídka! Jako v nějakém bistru - klobása, utopenec, hranolky, nugetky, smažený řízek a pikador. Ano, pikador. Neznalý jihočeského prostředí by byl možná trochu překvapen, kdyby mu při objednávce onoho tajemného produktu přistál v ruce párek v rohlíku. Já si ale pečené lahůdky schovávám na poločas, zato zlatavý mok stal se mým chvilkovým favoritem.

Třímaje v ruce desítku Gambáče za lidových pětadvacet jsem se usadil na tribunu. První půle na lehce zmáčeném trávníku uběhla jako voda v řece. Domácí před půlí srovnali z penalty na 2:2 a trojitý rozhodcův hvizd oznámil čas na svačinu. Obdržel jsem hezky propečenou, středně velkou, masitou pochoutku. S dostatkem hořčice i chleba. Chuťově výborná, ideální zpestření deštivého odpoledne.

Stojím ve frontě a za mnou se ozve hlas volarského gólmana, jenž si objednává malé pivo. Na rýpavý komentář jednoho ze skalních pohotově reaguje: „Čím víc piv, tím víc vidím.” Ve druhé polovině již padl jediný gól, a to do sítě domácího mančaftu. V poklidném průběhu závěrečné půle se mi pod nohami propletl roztomilý jorkšírek, který při prošmátrávání tribuny zavadil i o můj na zemi položený půllitr.

Ten zabalancoval na hraně propasti a od zkázy jej zachránily jen mé gólmanské reflexy. Přihlížející majitel psíka hned s širokým úsměvem zaglosoval, že prý pejsek desítku nepije, jen dvanáctku Budvara. Byv ujištěn, že další nebezpečí nehrozí, dokoukal jsem dramatický duel a vydal se pohádkovými jezerními slatěmi zpět k ubikaci.

Na druhý den se mé cesty ubíraly jen pár kilometrů za Volary. Respektive nad ně. V kopcích nachází se obec Zbytiny. Pod návsí, za rybníčkem, leží útulné hřiště s plechovými střídačkami. Zatímco v první destinaci byly prostory pro hráče spojené s bufetem do jedné k hřišti přiléhající budovy, jasně rozeznatelné, zde byste si na první dobrou netipli, že u silnice stojící domeček není sídlem některé z místních rodin, ale že se v něm nachází zázemí zbytinského fotbalu.

A nutno říci, že parádní! Nově zrekonstruované kabiny, sociální zařízení a dokonce i sauna. Přímo před „domem” stojí rozdělaný stan, pod ním je výčep a gril. Celkově, prostředí zbytinského hřiště připomíná alpské scenérie, a to dodalo Kozlíkově jedenáctce za pětadvacet korun ještě lepší šmak. Vítězem víkendu se ale stala místní klobása. Paní servírka nelhala, když mi oznamovala, že jim klobásy všichni chválí. Parádní zvěřinový kousek s naprosto geniální chutí, a to za pouhých čtyřicet českých.

Bravurní perličkou byl také lístek, který jsem ve výčepu na fotbale dostal vůbec poprvé. Ještě před výkopem zápasu, v němž Zbytiny nakonec vysoko prohrály, jsem si odchytil dvojici arbitrů. Stejní pánové totiž řídili i duel ve Volarech. Jaká náhoda, že? Oba sudí souhlasili s fotkou a, možná motivovaní mediálním zájmem, foukli i druhý špíl zcela bezkonfliktně. Oproti sobotnímu klání, zbytinskou fotbalovou story provázelo ostré sluníčko. V kombinaci s kolem cvrlikajícími cvrčky se jednalo přímo o fotbalovou poezii.

Vyprovázen orchestrem broučků z řádu rovnokřídlých jsem opustil klid šumavských luhů a hájů. Pokud si chcete u fotbalu odpočinout a třeba načerpat sílu z přírody, neváhejte a vyrazte po mých stopách. Případně můžete využít tipů přímo tady na webu. Rozhodně ale doporučuji fotbalový víkend zde. Pro vaše nervy to zcela jistě bude naprosto geniální sanatorium.

Fortuna
GÓL snů

Poslední vítěz
Jan Novák
FC Kosmonosy

Můj FOTBAL
živě

Fotbalový svátek na jakémkoli stadionu v ČR

Fotbalová
střelnice

Poslední vítěz
Kobliháři
Sparta vs Slavia

Mobilní
aplikace

Sázej s naší aplikací jako profesionál

Přihraj kámoše a prožívejte adrenalin společně