Dvě slavná B v dresu pražských S. Komik Burian a prezident Beneš, fotbalisté i věrní fanoušci

23. 08. 2019 / Martina Kramerová

Článek náhled

Foto: Archiv

Každý z nich žil ve zcela jiném světě. Jeden bavil diváky na divadelních prknech i ve filmu, druhý se mrštně pohyboval v politice a stal se československým prezidentem. Přesto měli Vlasta Burian a Edvard Beneš něco společného – lásku k fotbalu. I když kopali za odvěké rivaly. Jeden za Spartu a druhý za Slavii. Co je k slavným pražským S přivedlo a jak si v rudých, respektive červenobílých barvách vedli?

Oba byli mistry ve svém oboru a jejich jména jsou věhlasná dodnes. A to i navzdory tomu, že svou největší slávu a pracovní vytížení zažili už hodně dávno, v době před vznikem Československa a za první republiky. V mládí navíc oba spojila stejná vášeň – fotbal. I když srdce každého z nich patřilo jinému klubu.

Vlasta Burian byl příznivcem Sparty a díky souhře různých okolností za ni v roce 1914 začal chytat. Hráči ho znali z jeho vystoupení a Ferdinand Sheinost, významný sparťanský funkcionář, byl jeho přítel. Proto bylo Burianovo jméno v klubu hodně známé a vědělo se dokonce i to, že umí chytat. Do dění se navíc vložila první světová válka a pražský celek měl málo hráčů. Když nastoupil proti Meteoru Vinohrady, branka zela prázdnotou. Československý komik tehdy stál se Sheinostem na tribuně, a protože nebylo zbytí, nahnali ho mezi tři tyče. Na place si Burian vedl skvěle. Sparta vyhrála 3:0 a on vychytal čisté konto. Tím začala éra jeho působení v rudém dresu.

Jméno Burian se na sparťanské soupisce objevovalo další tři roky, až do roku 1917. Pak herec přestoupil do žižkovské Viktorie. Po válce se však vrátil zpět do Sparty, kde hrál až do roku 1924. I když jen občasně, naplno ho totiž začala zaměstnávat filmová a divadelní kariéra.

Kvůli fotbalu dokonce přišel o angažmá ve Varieté. Když se jednoho dne hrál pohárový zápas s Žižkovem, nedokázal žádný z týmů rozhodnout, a tak muselo přijít na řadu prodloužení. Sparta sice vedla, pak proti ní ale rozhodčí nařídili penaltu. Burian chytil a mužstvo vyhrálo, jen na představení kvůli tomu nestihl dorazit včas a dostal výpověď.

Mezi šoumeny a vtipálky patřil i v kabině a z hráčů si často střílel. Jednou třeba přinesl vášnivému akvaristovi Antonínu Fivebrovi speciální rybičky. Když se ho spoluhráč zeptal, co je to za druh, napadlo ho jako první říct „hadimrška“. A právě tak se později jmenoval jeden z Burianových nejznámějších filmů „To neznáte Hadimršku“. Nehledě na to, že ryby nebyly vůbec exotické – známý komik společně s Antonínem Hojerem natřel barvičkami zcela obyčejné ryby, které do druhého dne lekly.

Přestože nebyl tak významnou letenskou postavu, zanechal za sebou velkou stopu. A na Spartě ho dokonce uctili bustou, která dodnes krášlí interiér stadionu na Letné.

Hrdý slávista Beneš. Fotbal hrál na „tajňačku“

Fotbal miloval i Edvard Beneš, pozdější prezident Československa. Bral ho především jako skvělý způsob relaxace a uvolnění od náročného studia. Už v době, kdy chodil na nižší gymnázium v Praze, vyrážel až dvakrát denně na místní plácky, aby si zahrál – nejdřív před školou, potom i po škole. Do Slavie se dostal v roce 1898 a zprvu v klubu absolvoval pouze různá cvičení a tréninky.

Později začal hrát za Slavii „C“, tým, který spíše propagoval fotbal na českém venkově, hrál cvičné zápasy a učil pravidla. Přesto se mu v roce 1901 povedl husarský kousek. V duelu na turnaji O stříbrný věnec lipový sešívané céčko porazilo A-tým Sparty 6:1 a připsalo si hodně cenný skalp velkého rivala. Samozřejmě s Benešem v sestavě. 

Ten hrál na levém křídle a patřil mezi velmi rychlé hráče. Jeho jméno však v dobových pramenech nelze najít. Fotbal byl totiž tehdy pro řadu studentů nežádoucí a na gymnázium na Vinohradech, kam budoucí prezident chodil, rovněž. Aby neztratil studijní stipendium nebo ho nevyhodili, musel ve fotbale vystupovat pod jinými jmény. Jako Bělský, Berger nebo Novotný.

Zástěrka se provalila až v roce 1904, kdy si Beneš při zápase zlomil po zákroku jistého Horymíra Vyšehrada nohu. Když se v nemocnici probral z mdlob, bylo první, na co se ptal, jestli jeho tým vyhrál. Pak ale přišly těžší chvíle. Mladý student se musel šest týdnů schovávat na nemocničním lůžku, aby nemusel ve škole přiznat, že si úraz způsobil při „zakázaném“ fotbale. Díky policii však kantoři Beneše vypátrali a rozdali vysoké tresty – Beneš musel skládat přísné zkoušky, byl potrestán sníženou známkou z mravů a do konce studia si musel hradit školné.

Na fotbal ale nezanevřel. I když mu to už později na hřišti tolik nešlo. Navíc se dostal na slavnou pařížskou Sorbonnu, a tak odjel do Francie. Ještě předtím pro spoluhráče uspořádal rozlučku, kde prohlásil památné „Vždycky jsme s vámi“.  V cizině už neměl na kopanou tolik času, když vyrazil, tak především jako divák. Po návratu domů Slavii vždy fandil a až do své smrti v roce 1948 dokonce platil členské příspěvky.

Jak Burian, tak Beneš fotbalu obětovali hodně, protože ho měli rádi. Na své kluby nikdy nezanevřeli a patří do výčtu nejvýznamnější fanoušků i hráčů až dodnes.

#Zapomenutá sláva #Téma
Nejnovější : články